Letošní první jarní den stál na začátku týdne, na jehož konci jsme prožívali radost z Velikonočních dní. Jaro je nám každoročně milé tím, že vidíme, jak se po zimě postupně probouzí příroda kolem nás. Je to rituál, který nám nikdy nezevšední, i když se každoročně opakuje. A více si všímáme první zelenající se trávy, prvních kvítečků fialek a drobných rozrazilů, prvních hlaváčků jarních, ba dokonce i prvních rozkvetlých pampelišek, kterých budou za chvíli plné plochy, často k nelibosti těch, kdo na nich něco pěstují a vidí tento nádherně zlatý květ jenom jako plevel. A což teprve, když se k životu probudí stromy prvními pupeny a nesmělými lístky, jejichž zeleň je ještě do žluta, jako by se líhla z vajíčka, ale je tak svěží, že náš zrak se k ní nesčetněkrát denně obrací, aby si taky užil tuto rozkoš. Až potom budou později kvést královny květin, už jim ani nebudeme věnovat takovou pozornost, protože naše nitro bude nasyceno a spokojeno.

Probouzející se příroda je pro nás znamením Lásky, která není z tohoto světa, ale která nás také každoročně velikonočně navštěvuje a ujišťuje nás o své věrnosti i o tom, jak moc o nás stojí. Jediný Svatý spojuje svůj život s hříšníkem a dělá to bez okázalosti, vždyť nakonec pravá láska nepočítá, je shovívavá, trpělivá, má radost, když se děje něco krásného, v přírodě i člověku. A my lidé jsme přirozeně nastavení pro všechno krásné a láskyplné.

I když přísloví říká, že v dubnu budeme vlezlí za kamny, poslední roky se zdá, že se bude muset trochu poopravit. Většinou do měsíce, který má jméno podle květů, je už všechno odkveteno, hlavně na stromech. Ale je to pro nás měsíc Královny máje, která nám ukazuje svým životem nesmírnou pokoru, která v dnešním světě tolik chybí. Je připodobněna svému i našemu Pánu svou služebností, která je nenahraditelným projevem opravdové lásky. Kdo usiluje o dobré vztahy, tedy o lásku, zakouší velikánskou radost, protože láska je jejím zdrojem na prvním místě. Dokonce větším, než ty dříve zmíněné, jako třeba ta probouzející se příroda. V Kloboukách chystáme pouť, která přináší radost ze společenství, s některými lidmi se vidíme třeba právě jen na této pouti. A je to i radost z rodinného společenství, patří k němu i ten lepší oběd, i když jindy taky nestrádáme. Radost máme i z Noci kostelů, která se začíná ujímat, střídáme se s našimi bratry a sestrami církve evangelické, hledáme náplně, které také přinesou radost, sblížení a potěšení pro všechny lidi dobré vůle, bez ohledu na to, jestli patří, nebo nepatří k nějakému církevnímu společenství. Chceme do své lásky zahrnovat všechny lidi bez rozdílu, vždyť to tak dělá i náš Pán, Pán nebe i země.

Zdrojem radosti jsou v létě, kdy sluníčko nám nejvíce ukazuje svoji hřejivost, i hody, jako poděkování za úrodu a všechny dary života. Vyjadřujeme to i tím, že se vyšňoříme jako o hodech, a zvláště ten, kdo si oblékne náš překrásný kroj Hanáckého Slovácka. To jsou pak květy na ulicích i parketu, to jsou písně, které vyjadřují tu nejvnitřnější radost člověka. I Bible, když chce vyjádřit vrcholnou blaženost člověka v Království lásky a pokoje, činí tak hudbou, zpěvem a písněmi.

Tak ať nám ta radost vydrží. Přikrmujme ji vším, co ji posílí. Rozdávejme ji všude tam, kde je jí potřeba, to je opravdu všude. Buďme rádi jejími posly. Ona má totiž tu vlastnost, že čím více ji rozdáme, tím více ji sami budeme mít.