Zabydlujeme se na provazovém mostě

Bože, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tvá milost je lepší než život. Ve stínu tvých křídel jásám.
(ze žalmu 63)


Každý z nás ve svém životě poznal nejrůznější touhy, sny a přání. Zároveň jsme ale zjistili, že i když jsme si některé své sny vyplnili a uspokojili své touhy, očekávaný stav dlouhodobého štěstí, naplnění a uspokojení se nedostavil. Možná jsme chvíli zažívali euforii, nadšení a naplnění. Ale jen chvíli…

A proto se lidé vrhají za dalšími zážitky, prožitky, touží po nekonečných sexuálních zkušenostech, po hoře peněz, po „pěti kilech uheráku“, po neomezené moci, slávě, kráse, dokonalosti, po stále silnějších podnětech a zážitcích, po nejrůznějších povzbuzujících látkách. Ale vždy pak zjišťují, že je to pořád málo… Smutným mediálním obrazem této situace může být osud nesčetných vyhaslých a zvadlých celebrit, hvězdiček, idolů, ale i bývalých či současných vrcholných politiků, či padlých diktátorů atd. A není třeba chodit daleko do mediálního světa. Stačí se podívat do osudů lidí v našem okolí a do svého života.

Kde je problém?

Když čteme důkladně bibli a celé křesťanské poselství, zjišťujeme, že neohraničený Bůh nás stvořil, aby se s námi podělil o neohraničenou Lásku, Radost, Život, Štěstí, Slávu, Uznání, Pochopení, Přijetí… Pro toto všechno je stvořeno naše srdce. Moje srdce, tvoje srdce! Je stvořeno pro nekonečné, nekončící a neohraničené touhy, které docházejí naplnění jen ve společenství s nekonečně milujícím Bohem. Jen v jeho očích má každý z nás neohraničenou cenu a hodnotu. Jen v něm je naše nekončící sláva, přijetí, uznání, pochopení, ale i radost a rozkoš…

Lidstvo se ale k Bohu obrátilo zády a „schovalo“ se před ním. Přestalo s ním počítat. Ale co v člověku nadále zůstalo, to byly touhy jeho srdce, stesk po naplnění… A tak se lidé bohužel snaží touhy svého srdce naplňovat na vlastní pěst a na úkor druhých. A stále mají málo. Pochopitelně.

Naše nekonečné touhy totiž může naplnit jen návrat k původnímu plánu, ke společenství s Bohem. „Doma“ u Boha jsme očekávání s otevřenou náručí a je pro nás přichystána „hostina“. My se ale bohužel stále spokojujeme s nejrůznějšími „jistotami“: s brambory od prasat, s vodou z louže. Ale nabízí se nám víc! Žádná ze stvořených věcí, které užíváme, není sama o sobě špatná, ale hrozí, že se k ní můžeme přilepit, lpět na ní a nebýt otevření pro „víc“, které je nám nabízeno a přichystáno. V dobách, kdy se nám na cestě životem vede „dobře“, kdy se zdá, že se nám vše daří, je často velké nebezpečí, že zapomeneme na směr i cíl svého putování životem, zůstáváme trčet na cestě a zabydlujeme se jakoby uprostřed provazového mostu…

Bůh tě očekává v nitru tvého srdce. Obracej se k němu. Nech s jím vést. Má to smysl.

"Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože". (Sv. Augustin)

"Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože! Má duše žízní po Bohu. (Žl 42,2-3)"

převzato z vira.cz