Laskavý člověk je buď naiva, nebo po nás něco chce

Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný.
(Ž 86)


V jednom známém zahraničním filmu zazněla z úst staršího člověka věta: “Laskavost dnes lidé nedokáží pořádně docenit.“ Celé roky mi tato jednoduchá věta vrtala hlavou a zdá se mi, že je vlastně velmi aktuální i ve smyslu vnímání Boží laskavosti. Dokážeme ji pořádně docenit?

Laskavost je rys, který neodmyslitelně k Bohu patří. Pojetí této Jeho vlastnosti by mohlo být vnímáno jako nekonečná dobrota, přívětivost, vlídnost a přijetí. Ve své dobrosrdečnosti se nijak neomezuje.

Jak na nás tato bezbřehost působí? Cítíme se v ní bezpečně, jsme za ni vděční a dává nám jistotu, že nikdy nebudeme odmítnuti? Nebo si v koutku duše říkáme: „Není on ten Bůh tak trochu blázen? Tak neomezené přijetí přeci nemůže být pro každého! Ne všichni si ho zaslouží. No a není v tom vlastně nějaký zádrhel? Něco za něco…“

Takové vnímání laskavosti není nijak vzácné. Častěji než kdy dříve, se dnes setkáváme s tím, že laskavý člověk optikou dnešního světa je vnímán buď jako naiva či hlupák, nebo za jeho dobrotou hledáme zištnost a jsme obezřetní, protože tušíme, že za svou laskavost vůči nám bude něco požadovat na oplátku. V lidských vztazích se takové situace mohou objevovat, ale náš pozemský „metr“ do vztahu s Bohem tahat nemusíme.

Bůh nám totiž projevuje své milosrdenství, laskavost a věrnost neomezeně bez ohledu na naše domnělé či skutečné zásluhy. Nečeká na naši slabou chvilku, nevyčkává, až mu uvěříme, aby nás mohl podrazit a vysmát se naší důvěřivosti.

Ve vztahu s ním se můžeme cítit zcela v bezpečí. Stačí tomu jenom uvěřit a skutečně docenit to, co nám Bůh nabízí.

převzato z vira.cz